Dnes je 22. 11. 2017    Svátek má Cecílie, zítra Klement.
Koclířov oficiální stránky obce

50 let společného života - Obec Koclířov

Koclířov

50 let společného života

MANŽELŮ LUDMILY A KARLA SMEJKALOVÝCH Z KOCLÍŘOVA

 „Nejdůležitější je tolerance a zodpovědnost, že člověk zodpovídá za děti, aby měly domov, kam se mohou rádi vracet"

Ludmila Smejkalová: narozena v Poříčí u Litomyšle 8.7.1944

Karel Smejkal: narozen 15.11.1938 v Přerově

Jak jste se seznámili?

Karel se do Koclířova vrátil po vojně. Znali jsme se z autobusu a pak hlavně z bruslení na rybníku.

Kdo koho si namlouval?

Karel, protože byl spíše tišší povahy, svěřil vše papíru – oslovil mě dopisem, kam vypsal i to, co by nikdy nahlas neřekl. A to se mi líbilo.

Později už jsme bruslili ve dvou – dříve byl rybník větší, tak jsme ho objížděli dokola a po nějaké době se už drželi za ruce. Chodili jsme spolu asi rok a dva měsíce.

Jak vzpomínáte na Váš svatební den?

Svatba byla v Poličce, protože dříve byl zvyk různých návštěv v zaměstnání a my jsme chtěli jen malou svatbu – nejdříve na úřadě a pak i v kostele, tak Polička byla pro nás nejlepším řešením. Svatební den byl 17. února 1962. Tenkrát byla vánice a velká zima, k obědu jsme měli bramboračku, protože bylo zrovna období, kdy nebylo moc na výběr. Masa moc nebylo, tak na každého vyšel aspoň kousek. Kdepak třeba hovězí vývar.

Většinou ve svatební den se stane něco, co pak člověka provází ve vzpomínkách celý život. Je tomu tak i u Vás?

Karla bolely zuby, tak si užil hodně bolesti. A já jsem se zase brodila sněhem jen v lodičkách, takže jsme si užili.

Protože svatba byla malá, jen v úzkém kruhu, naopak, když se narodila první dcera Hanka, rodiče zorganizovali krásné křtiny. Vrátili jsme se domů v pátek a v neděli při pouti ve farním kostele byly křtiny.

Můžete nám říci něco i o dalších dětech?

Za 2 roky se narodila Irenka, pak jsme měli dcerušku, která nám za 3 dny po narození zemřela. To byla pro nás velká rána. Musela jsem v zaměstnání hodně pracovat. Za 2 roky se narodil Kája a za další 2 roky Petra.  To už mi pomáhala hodně Hanka, která se o nejmladší Petru starala.

Když se narodila Petra, uvědomila jsem si, jak si váží člověk toho, že má zdravé děti. Kájovi totiž chyběl v hlavě nějaký spojovací článek, který odvádí z mozku mozkomíšní mok. Hodně se jeho léčba komplikovala, vždyť i lékařství nebylo tak pokročilé. Absolvoval mnoho operací a vyšetření. Prožili jsme si takovou těžkou dobu, ale stále jsme žili v naději, že to bude lepší. Kája byl vlastně až do  8 let stále v nemocnici nebo dětské léčebně, kam jsme ze začátku za ním ani nemohli jezdit. Hodně mi v té době pomáhala moje maminka. Dokonce mě jednou přišla navštívit právě ve chvíli, kdy jsem ji nejvíc potřebovala. Od rodičů jsme dostali náš domek, ale protože byl ve špatném stavu, tak jsme měli také hodně práce, než se podařilo ho opravit. Je to až neuvěřitelné, když si vzpomenu, co všechno jsme byli schopní vydržet. Na dovolené jsme byli akorát dvakrát. S dětmi to ani nebylo možné, jezdit a peněz jsme také moc neměli. Občas jsme si zajeli do kina na motorce nebo do Svitav na nějaký pěkný koncert. I dnes si s Kájou ještě občas zajedeme. Máme 4 děti, 6 vnoučat a už i první pravnouče.

Zažili jste někdy manželské krize?

Také jsme si prošli okamžiky, že bychom raději utekli, ale vždycky se podařilo těžkosti vyřešit. Věděli jsme, že musíme být spolu a navzájem se povzbuzovat. Vlastně jsme se ani moc nehádali – spíše byla vždy tichá domácnost. Posilovalo nás, že máme přece 4 děti. Vždycky jsme byli rádi, když jsme těžkosti překonali. „Já jsem všechny problémy zaháněl prací, která se mi stala i koníčkem“, vzpomíná Karel, který častokrát musel hodně tvrdě pracovat pro obživu velké rodiny a k zabezpečení bydlení. „A já jsem vždycky tvrdila – a vlastně na tom trvám i dodnes, že není dobré zbytečně vzdorovat. Děti vyžadují pozornost. Ty nám častokrát pomohly na problémy a různé těžkosti zapomenout“, říká Ludmila a dodává „u rodičů to bylo podobné. Moje maminka řekla nejhorší slovo  Franto a tatínek Žofko – a tak to bylo i u nás.“

A jak jste se udobřovali? Manžel mi přinesl třeba kytičku. Dárky jsme dávali spíše dětem.

Nejdůležitější je tolerance a zodpovědnost, že člověk zodpovídá za děti, aby měly domov, kam se mohou rádi vracet. A to nás těší, že naše děti nás pravidelně navštěvují, i když mají třeba hodně práce. Náš vztah je přátelský. Když jsme šli spolu do důchodu, říkali nám lidé, že to spolu za chvíli nevydržíme. Ale naopak, tato doba je pro nás moc fajn a hodně věcí děláme společně. Řekla bych, že teď má i více času mi pomáhat doma v domácnosti. Jen si sám neuvaří. Jinak ale děláme všechno spolu. Naštěstí nemoci nás zatím nesužují natolik, že bychom se o sebe nemohli postarat. Ale když jsem byla v nemocnici před nedávnem, děti mi hned hlásily, že manžel to velmi těžce nese, že nejsem doma.

A co koníčky?

Manžel chodil na šipky, kuželky, dříve si kreslíval nebo hrával rekreačně fotbal. Já jsem s dětmi ráda chodívala k rodičům a jsem vášnivou čtenářkou. Ráda si přečtu pěknou knížku. Taky jsem ráda pletla a svetry obdarovala své blízké. Když jsem prožívala Kájovu nemoc, také jsem více přilnula k modlitbě a s důvěrou jsem se obracela k Panně Marii a víra mi pomáhá hodně i dnes. (Pozn. autorky: Neděle je pro celou rodinu sváteční den, který spolu zahájí při mši svaté a odpoledne se setkají všichni na besedě). „ Manžel pro děti by udělal všechno. A naopak děti se často staví u nás doma, i když mají hodně práce, nikdy nezapomínají k nám přijít“ připomíná hezký vztah Karla k rodině Ludmila.

(Pozn.autorky: I já sama vzpomínám na krásná setkání u Boštíků častokrát s harmonikou. Několik takových jsem zažila i já a bylo to vždy radostné i poučné zároveň).

 

Moc děkuji za milé setkání s manžely Smejkalovými i jejich vzpomínku na začátky i cestu jejich společného života.  Přeji jim, aby i nadále zakoušeli pěkné chvíle vzájemného obohacení – mezi sebou navzájem i mezi svými blízkými. A když jsem odcházela, uviděla jsem otevřenou branku do ulice. Byla to pro mě symbolika otevřenosti člověka druhým lidem. Napadlo mě, že právě v rodině Smejkalových jsem si ověřila platnost tvrzení, že  „člověk nemůže sám sebe plně nalézt, leč v opravdovém darování sebe samého.“

 

22. února 2012

Hanka Frančáková


Publikováno: 02.03.2012

Copyright © 2009 Obec Koclířov | Redakční systém WEB CMS | Webhosting SOFICO-CZ, a.s. | Toplist | Sitemap